Principy homeopatie

Homeopatie je postavena na několika praxí potvrzených zákonech - zejména zákonu podobnost ia zákonu minimální dávky.

Zákon podobnosti

Toto je hlavní princip, který dal homeopatii i její jméno. Popisuje, že látka, která dokáže nějakou chorobu vyvolat, dokáže její příznaky i léčit - pokud je aplikována jako vysoce ředěný a dynamizovaný homeopatický lék. 

Samuel Hahnemann byl rozčarován tehdejší medicínou a snažil se nalézt cestu ke zlepšení studiem lékařských knih. V jedné našel vysvětlení antimalarického účinku kůr chininovníku “hořkou podstatou” kůry. Pochyboval o takovém vysvětlení, protože hořkých látek je mnoho a jen jedna léčí malárii. Chtěl si to ověřit sám na sobě a, ačkoliv neměl malárii, požil kúru chininovníku. Pak se však několik dnů cítil malarické příznaky, které postupně odezněly. Tuto zkušenost zobecnil do úvahy, že účinek léčiv na organismus je obousměrný: pokud u zdravého vyvolá známky nemoci, může u nemocného s obdobnými symptomy chorobu léčit. Odtud i sám název homeopatie z řeckého homeo (podobný) a pathos (utrpení, nemoc). Zjednodušeně se zákon podobnosti popisuje sloganem "podobné se léčí podobným".

Zákon minimální dávky

Doporučuje podat jen takovou dávku léku, která vyvolává pozitivní odezvu. To se týká i koncentrace léku (tedy i jeho případné toxicity) i opakování dávky. Důsledkem zákona minimální dávky je, že udělíme organismu impuls k léčbě a dále zasahujeme, až když se léčebný proces zpomalí. Tím respektujeme individuání reakce nejen při počátečním výběru léku, ale i v době kdy sledujeme terapii. Tak se realizuje přirozená reakce organismu a ne zevní vůle terapeuta, jak je tomu při paušálním dávkování pro všechny stejném. Pokud je pacient necitlivě léčen podle obecného schématu, může dojít k potlačení příznaků, i kyž je dobře vybrán léčebný prostředek.

Hahnemann k němu došel tak, že v době, kdy začal se zkoušením léků podle zákona podobnosti, všiml si někdy dosti silných nežádoucích reakcí u zkoušejících i pacientů. Aby tomu předešel, začal své léky ředit a s překvapením zjistil, že se stupněm naředění se zjemňuje účinek, ale také narůstá léčebný efekt. Jako by potencovaný lék oslovoval jiné úrovně organismu než masívní dávky původního léku zaměřené na čistě chemický účinek.

Potencování - výroba homeopatického léku

Nakonec ale vyvinul metodu tzv. potencování: nejedná se jen o ředění, ale i o nabouchání  roztoku - udělení mechanické energie - čemuž Hahnemann dal název dynamizace a celou kombinaci ředění a dynamizace pojmenoval jako potenciaci. Ředění je nejčastěji v poměru 1:100, 1:10 nebo 1:50000 a opakuje se v několika krocích s opakovaným nařeďováním a dynamizováním roztoku. Těchto stupňovitých potenciací může být méně než deset, ale i několik tisíc. Číslo a písmeno uvedené na homeopatickém léku nám pak říkají, jak byl lék připraven.  Např. C 30 znamená centesimální ředění 1:100 v počtu třiceti opakovaných potenciací, celkové ředění je tedy 1:10030 neboli 1:1060. Potence D 6 označuje decimální ředění 1:10 v počtu 5 potenciací, takže lék je naředěn v poměru 1:106 tedy 1:1 000 000. Potence D6 se ale považuje za jednu z nízkých potencí a ty jsou využívány spíše méně. Ředění 1:50 000 v jednom stupni užívají tzv. LM neboli Q potence, jejichž užití je v ČR ještě novou záležitostí.

Vitální síla

Hahnemann i jeho následovníci (zvláště J.T.Kent) věřili, že skutečný život vnáší do těla nehmotná energie, jejíž poruchy, blokády nebo ztráty zapříčiňují chorobu. Nemoc viděl jako reakci celého těla, jeho vitální síly nedělitelné na jednotlivé orgány. Během 160 let od Hahnemannovy smrti proběhla světem nebývalá vlna vědeckotechnického pokroku, kdy člověk přetvářel a pokořoval přírodu stále směleji a důmyslněji. Toto se odrazilo i v životní filosofii, kdy materialistické a konzumní myšlení totálně převládlo - někdy mečem, jindy pozvolnou evolucí a prorůstáním do tradičních kultur. Vnímat svět jako pouhou skládačku materiálních objektů se stalo normou a zastánci názoru na koexistenci hmoty s nehmotným energeticko-informačním polem jsou bráni za podivíny. Myšlenky o primární funkci informace / energetického pole, které sobě sekundárně přizpůsobují fyzické tělo, jsou  pak vytláčeny do role nevědeckých hypotéz. Ve vědě závislé na materiálních důkazech se však cokoliv nemateriálního byť i reálného může projevovat jen nepřímo. Konvenční “školská” medicína chápe a analyzuje lidský život jako soubor fyzických funkcí usazených v tělesných tkáních.

Homeopatie vidí hlavní příčinu nemocí “uvnitř” energetického pole, které je narušeno u každého trošku jinak. Toto pole je nemateriální povahy a nemateriální homeopatické  léky jsou mu svou podstatou blízké. Homeopatikum mu přinese velmi specifický impuls, který pomůže nasměrovat samoléčebnou schopnost těla potřebným směrem. Přirozený charakter léčby je dán tím, že to je činnost organismu samého, co léčí. Nedojde tak k vzájemnému boji těla a zevně podaných léků, které musí pacient užívat znovu a znovu, neboť tělo se vždy vrací k původnímu stavu - jak je tomu při užívání chemických farmak.

Čtěte také: 

co lze léčit

cíle léčby

očekávání pacientů