Homeopatie

je léčebná metoda vyvinutá německým lékařem Samuelem Hahnemannem (1755-1843) na základě jeho experimentů s ředěnými léky. Těžištěm své práce byl Hahnemann na počátku spíše chemikem a usiloval vyvinout léčebný prostředek, který by měl minimální nežádoucí účinky. (Léky té doby byly mnohdy velmi drastické a podávaly se v masívních dávkách.) Pokoušel se tedy zjemnit působení léků pomocí práce s ředěnými roztoky. Efekt zkoušel hlavně na sobě, pak i na dobrovolnících, a zjistil, že nějaký účinek měly i roztoky naředěné do velmi vysokého stupně. Přelomové byly jeho testy s kúrou chininovníku, kdy se předávkoval a několik dnů měl potíže charakteristické pro malárii - nemoc léčenou chininem. Na základě této zkušenosti a četných dalších experimentů došel k formulaci hlavního zákona homeopatie, který se zjednodušeně uvádí jako “podobné se léčí podobným” (similia similibus curentur).

Homeopatický lék

produkující příznaky nějaké nemoci u zdravého, je vhodný pro nemocného, jehož symptomy co nejpodobněji odpovídají těmto příznakům získaným od zdravých. Je to tzv. zákon podobnosti. Nelze ale srovnávat symptomy jen na té úrovni, jak s nimi pracuje běžná medicína. V homeopatii nikam nevede hledat lék, když víme jen to, že angína byla způsobena streptokokem (typ bakterie). Medicína toto shledává jako dostatečnou informaci a má k dispozici určité typy antibiotik, které lékař podá. Pro homeopata je to příliš obecná informace - má však smysl hledat homeopatický lék např. na angínu s píchavými bolestmi hdla a ucha vlevo, bolestí při polykání a citlivostí krku i na zevní dotek a odporu k utaženému límečku. Homopat má pak dostatek individuálních projevů nemoci, aby mohl předepsat lék “na míru” pacientovi. Medicína ale nedělá tak jemnou individualizaci při stanovení diagnózy a hledání léku, proto mejí lékařské diagnózy pro homeopatii velmi nízkou cenu. více

Dynamizace a potenciace

Předem bych chtěl říci, že homeopatické léky se připravují postupným ředěním a protřepáváním / naboucháním (více). Tento proces se označuje jako potenciace a uděluje roztoku homeopatika vlastnost, kterou z nedostatku lepší terminologie nazýváme “dynamická síla”. Faktem je, že i v dvojitě slepých pokusech (kde ani zkoušející ani podávající neví zda podává účinnou látku nebo placebo), se ukazuje odlišný účinek dle stupně dynamizace. Pro tělo je nepříznivé, kdyby dostalo nejprve nějakou vyšší potenci a brzy potom nízkou; optimum je postupné zvyšování podávané potence. Homeopatické léky mají většinou kapalnou (s lihem nebo vodou) nebo pevnou formu, což je cukr napuštěný roztokem homeopatického léku.

Jeden lék v jednom čase

Podstatou homeopatie je užívání jednoho léku v jednom čase - tzn., aby se současně tělo nemuselo přizpůsobovat působení více homeopatik současně. Tento jeden čas může mít různé trvání - někdy se např. u akutních stavů potřeba jedné dávky nebo určitého homeopatického léku počítá na desítky minut nebo hodiny či dny, než se stav člověka změní, jindy může silnější dávka člověka nasměrovat k léčbě na měsíce. Stejně tak může být homeopatický lék podán zcela jednorázově a pak se musí vyčkat na odezvu, nebo je snaha o šetrnější působení (postrčením místo "nakopnutí"), kdy se podává lék opakovaně častěji během dne nebo několika dnů event. i delšího období.