Samuel Hahnemann - zakladatel homeopatie

10. dubna 2009 uplyne 254 let od narození Samuela Hahnemanna, německého lékaře, který proslul jako zakladatel homeopatie. Hahnemann se narodil a vyrůstal v Míšni, vystudoval lékařskou fakultu univerzity v Erlangenu, kterou ukončil r. 1779. Již za studia jevil zájem o chemii a byl zručným experimentátorem. Zabýval se toxikologií a, inspirován učením Paracelsa, se pokoušel vybudit léčebnou odezvu na toxin malými dávkami téže substance (podobně jako např. dnešní očkování). Snaha o minimalizaci toxických účinků ho vedla k opakovanému ředění původní látky, přičemž pozoroval, že s postupujícím ředěním až do velmi vysokého stupně se účinky roztoku mění, ale nemizí. Dalším krokem byl biologický pokus, kdy na sobě a zdravých dobrovolnících zjišťoval účinek ředěné substance, což pak použil jako východisko k použití léku. Stal se tak zakladatelem experimentální farmakologie. Z experimentů s různými substancemi sestavoval obrazy typických patologií léčitelných homeopatikem použitým v pokusu.

Od prvních Hahnemannových léčebných úspěchů si homeopatie nacházela příznivce avšak do všeobecného povědomí vešla hlavně po cholerové epidemii v 30. letech 19. století, kdy byla úmrtnost homeopaticky léčených pacientů přibližně desetinová oproti konvenční léčbě té doby. Nastartovalo to prudkou expanzi homeopatie po světě a také prohloubení odporu ze strany alopatických lékařů; tento antagonismus trvá dodnes. 2. července 1843 v Paříži po 88 letech plodného života umírá Samuel Hahnemann – vědec, lékař, překladatel a učitel.

Historie a vývoj homeopatie

Objevení a prvotní rozvoj homeopatie jsou nedílně spjaty se jménem Dr. Hahnemanna. Samuel Frederick Hahnemann se narodil 11. dubna 1755 v saské Míšni. Byl velice jazykově nadaný a již od dvanácti si přivydělával na studia doučováním cizích jazyků a překlady odborných textů. V letech 1775-1779 vystudoval medicínu. Po ukončení studia praktikoval, zabýval se ale nadále překlady a věnoval se rozvíjející se chemii. Současně se bránil přijmout uznávanou léčebnou doktrínu té doby, jež spočívala v pouštění žilou, podávání purgativ a medikaci masívních dávek léků, proti čemuž hlasitě vystupoval. Přelomem byl rok 1789, kdy Hahnemann překládal jednu anglickou knihu, kde byla zmínka o kúře chininovníku, jejíž antimalarické působení bylo připisováno "hořké podstatě" léku. Ale Hahnemann uvažoval, že hořké jsou i jiné substance, které proti malárii neúčinkují. Začal experimentovat na sobě samém a zjistil, že na něm, zdravém člověku, vyvolá antimalarikum podobné projevy jako má sama malárie. Tak objevil zákon podobnosti; bylo mu 43 let. Začal rozvíjet své myšlenky a uvádět je do praxe. Experimentoval sám na sobě a ve snaze oprostit se od nežádoucích účinků zkoušené látky, opakovaně a do vysokého stupně ředil jejich roztoky. Tak, čistě empiricky bez předchozího teoretického základu, došel k ředěním, která jsou homeopaty užívána dosud a která jsou příčinou odmítání homeopatie ze strany materiálně uvažujících lidí.

1810 vychází základní dílo homeopatie, Organon racionální léčby, kde formuluje myšlenku "podobné se léčí podobným" (similia similibus curentur). Zpočátku kniha neměla ohlas, ale v roce 1814 dospěly do Lipska útrapy napoleonských válek a v tyfové epidiemii toho roku dosáhl významných úspěchů (později uváděl dvě úmrtí ze 180 pacientů). Dochází k šíření Hahnemannových myšlenek, rozvíjejí se kontakty s podobně smýšlejícími kolegy a zahajují zkoušky léků, čímž si zvětšují arsenál poznatků k léčbě. I přes zřetelné úspěchy a uznání, kterého se mu dostalo, nezůstal stát na místě; zklamán rekurentním charakterem potíží některých pacientů vytvořil koncept chronických nemocí a je podmiňujících tzv. miasmat (=znečištění), což bychom v dnešní mluvě označili jako genetickou predispozici. 

Od r. 1831 Evropou běžela další pandemie - tentokráte cholery - kdy homeopatický léčení pacienti umírali ve 2-20% oproti 50% úmrtnosti při standartní terapii té doby. Cholera tudy prošla ještě několikrát a je pozoruhodné sledovat na velmi zřetelných výsledcích léčby infekčních nemocí, jaký byl vztah homeopatie, alopatie a oficiálních kruhů: při cholerové epidemii roku 1854 byla mortalita pacientů léčených v nově založené Londýnské homeopatické nemocnici 16,4 % proti 51,8 % úmrtí při standardní terapii té doby. Přesto byly výsledky homeopatické léčby zahrnuty do statistik a zveřejněny až po energických urgencích. Oficiální kruhy toto opomenutí zdůvodňovaly tak, že by se jednalo o "neospravedlnitelnou sankci vůči empirické praxi, odporující rovněž pravdě a vědeckému pokroku".

Během první půle XIX. století se homeopatie rychle šířila po celém světě a získávala silné pozice; praktikovali ji převážně lékaři. Směrodatnou pro další vývoj se stala situace v USA. Homeopatie se rychle rozšířila a její renomé rostlo. 1847 byl jako první americká lékařská organizace založen Americký institut homeopatie AIH, který o dva roky později následovala Americká lékařská asociace (AMA) existující podnes. AMA vznikla původně jako lobbystická organizace alopatických lékařů vyhraněná přímo proti homeopatii a jejím členům bylo stanovami zapovězeno spolupracovat s homeopaty. V této politice s různými kosmetickými obměnami pokračovala po celé XIX. století, kdy vedle sebe oba směry koexistovaly. V letech 1908-1910 byla zpracována tzv. Flexnerova zprávamající za cíl vyhodnocení lékařského vzdělávání. Byla zpracována ve spolupráci s AMA a reflektovala její snahu eliminovat směry praxe, které nabízely jiný než alopatický přístup. V důsledku přijetí a administrativního prosazení závěrů této studie bylo unifkováno lékařské vzdělávání, byly prosazeny osnovy podobné dnešním a bylo uzavřeno množství škol homeopatických, osteopatických a naturopatických. Pro homeopatii toto byla rána, ze které se vzpamatovávala celé jedno století a kvůli které dosud je považována, na rozdíl od XIX. století, za obor stojící mimo medicínu. Po faktické likvidaci homeopatického vzdělávání již k léčbě nebyla nezbytná detailní znalost pacienta, ale jen přiřazení diagnózy, což umožnilo odbavit více pacientů a zvýšit zisk. Rovněž se zjednodušeným náhledem na pacienta a nemoc vytvořily podmínky pro snadnější kvantifikaci parametrů a statistické zpracování, což posílilo roli statistiky v medicíně.

Během XX. století byla spolu s rozvojem technologické medicíny homeopatie považována za přežitou a s obtížemi přežívala spíše ve znalostech jednotlivců. V 70. letech nastal zvrat, po kterém se homeopatie už jen rozrůstá a rozšiřuje. Celosvětově se začaly spolu s deziluzí z oficiální medicíny prosazovat metody tzv. alternativní medicíny a renesanci homeopatie nesli na svých bedrech hlavně nelékaři.Postupně sa začaly obnovovat profesní organizace, vzdělávací instituce, rostlo povědomí věřejnosti o homeopatii. Od té doby dodnes probíhá proces legalizace homeopatie, kdy je vě stále se zvyšujícím počtu zemí homeopatie akceptována jako léčebná metoda; naší zemi se tento trend doposud úspěšně vyhýbá.

I sama náplň oboru a léčebné přístupy procházejí vývojem, jenž dokumentuje dynamiku jejího vzestupu. 1976 byla probuzena k opětovné činnosti britská SoH (Society of Homeopaths), v osmdesátých letech se objevovaly nové vzdělávací možnosti pro adepty homeopatie, řada z nich spojená s řeckým homeopatem G. Vithoulkasem a s homeopaty z Indie. Vydávají se klasické homoepatické knihy, na které navazují nové publikace. 1993 se uvedl holanďan J. Scholten knihou Homeopatie a minerály, kde položil základ chápání homeopatických konstitucí podle složek zdrojové látky. Navázal knihami Homeopatie a prvky a Tajemné lanthanoidy. Analýza skupinových vlastností  příbuzných homeopatických typologií (například léky chemicky podobných substancí nebo rostlin jedné čeledě) je nyní asi největším hybatelem homeopatického dění. Kromě J. Scholtena jsou hlavními představiteli tohoto směru R. Sankaran a M. Mangialavori; s nimi mnoho dalších. 

Vývoj lze zaznamenat i na poli homeopatických léků. Angličan P. Chappell vyvinul v roce 2002 specifické homeopatické léky původně především k léčení AIDS. Jde o nové pojetí rezonanční terapie, která revitalizuje imunitní systém a tyto preparáty se označují jako PC léky. Na různých místech v Africe s tím zaznamenal velký úspěch, což ho podněcovalo k dalšímu výzkumu a vytvoření léků na další choroby. Jde o specifické příravky cílené na konkrétní nemoc, většinou jako následná terapie po prvotním podání konstitučního homeopatického léku. 

V Evropě homeopatie trpí nejednoznačností evropské legislativy, kdy jsme sice v EU jeden prostor, ale léky jsou registrovány pro každý stát zvlášť. Tak dochází k paradoxu, že v některých zemích mají homeopaté umožněnou legální praxi, ale k terapii si část léků musí opatřovat z jiného státu. Zvýšená pozornost věnovaná alternativní medicíně se promítá i do stoupajícího počtu studií, které se zaobírají účinností homeopatie; mnohé z nich vyznívají pro homeopatii příznivě. Homeopatie se celosvětově začíná prosazovat i jako studijní předmět na vysokých školách; mnohde je k homeopatické profesi požadováno vzdělání bakalářské nebo vyšší úrovně. Také se homeopatie šíří do oblastí, kde se ještě nikdy nevyskytovala (dálný východ, subsaharská Afrika, arabský svět apod.)